Proč
Podmínky a možnosti plnohodnotného prožívání dětství na prahu 21.století neustále ubývají (betonová a asfaltová džungle, virtuální realita, nedostatek dětem přátelského, bezpečného a inspirativního prostoru k žití, práci i hrám). Těm, kteří se pohybují po městech s malými dětmi,nemusíme připomínat: neustálé ohrožení z dopravy (kde se může dítě rozběhnout a běžet k spokojené únavě?), v parcích a částech městské zeleně často strach, kam šlápnout (psí podpisy), z toho samozřejmě plynoucí "výchova" na distanc od matičky země- nechoď, nešlap. nesedej, neber...Situace se opravdu proměnila, ještě v 60. a 70.letech si děti mohly užívat "komunitního života ulice", ale ruku na srdce, kdo nechá v současnosti dětem tuto možnost (asi ta zvýšená doprava i uvnitř sídlišt nebo i na vesnicích...) Tedy kdo nemá velkou rozlehlou zahradu a dostatečně širokou či tolerantní k návštěvám rodinu, hledá možnosti, cesty, jak umožnit dětem dlouhodobější pobyt v přírodním prostředí.
„Jako dospělí máme určitou zodpovědnost vůči našim dětem a dětem na celém světě. Je naší odpovědností vytvořit bezpečná, zdravá a uctivá prostředí, ve kterých se mohou děti vyvíjet.“ - Peter Gray
Hlína není špína, je důležitá pro vývoj imunity -celý článek
"Volná hra vytváří lidskou inteligenci
S volnou hrou začíná každé dítě ve věku několika týdnů. Když jsou jeho základní potřeby výživy a lásky uspokojeny, pozoruje v bdělém stavu okolí, vnímá své tělo a vytváří ze svých původně reflexních pohybů pohyby cílené. Ve hře rozvíjí svou motoriku, svou představivost a konečně i své obrazové a symbolické myšlení, které je podmínkou pro nabytí kulturních technik jako je čtení, psaní, počítání a dokonce i práce s počítačem. První základní podmínkou je, aby mělo dítě díky blízkosti rodičů nebo blízké osoby pocit jistoty. Druhou základní podmínkou je, aby mohlo bezpečným způsobem zkoumat své okolí a bez rušivých zásahů plnit úkoly, které si samo zadalo, dokud samo neztratí zájem. Dítě má od narození k dispozici vše, co potřebuje k získání všech kompetencí. Schopnost volné hry je geneticky uložená. Hra samotná je pak zároveň metodou, prostředkem, impulsem i odměnou. Při volné hře dítě posouvá samo sebe dál ve svém vývoji.
Volná hra se rozvíjí ve vhodném prostředí
Děti potřebují pro svou volnou hru vhodný prostor, který by se stal oním prostředím, v němž se lidská inteligence může začít rozvíjet. Kojenci stačí svoboda pohybu, neboť prvními objekty jeho zájmu jsou jeho ručičky. Jakmile dokáže cíleně uchopovat, stráví spoustu času zkoumáním jednoduchých uchopovacích hraček. Tříleté dítě už potřebuje víc: příležitost sbírat zkušenosti ve hře s vodou, zemí, vzduchem a materiál, se kterým může tvořit. Fascinovaně pozorujeme malé děti, které s obrovskou trpělivostí opakují stále stejný pohyb, posunek nebo úkon tak dlouho, dokud ho neovládají. Jejich cvičení, např. při učení chůze, je neúnavné. Označit nepodařené pokusy slovem „chyba“ dokáže jen dospělý. Pro děti je cvičení, pokoušení se a neustálé opakování zcela normálním postupem učení.
Prostředí nevhodné pro volnou hru vede k "poruchám a deficitům"
Dnes se prostory pro volnou hru ve městech už téměř nevyskytují......Není-li dítěti umožněno pohybovat se radostně z vlastního popudu , je omezena jeho šance na normální a zdravý vývoj...."
A ještě několik poznámek z knižky
Rebeca Wildová: Svoboda a hranice, láska a respekt. Dharma Gaia 2010
Dítě by mělo mít takové prostředí, aby mohlo dělat do sytosti následující činnosti. Zásadou je, že pokud taková činnost je nevhodná či nebezpečná, dospělý by měl umožnit ji dále provádět. ale za určitých pravidel, aby dítě nic nepoškozovalo a neohrožovalo sebe ani druhé.
Běhat,bouchat do věcí, bouchat věcmi o sebe,cupovat,dupat, experimentovat, házet, houpat, hrabat, chodit po schodech, klepat, krájet, mačkat, míchat, nosit všemožné předměty (nejenom po rovině, ale i přes nejrůznější překážky), otvírat a zavírat dveře, párat, plácat na vodní hladinu, protřepávat, přelévat a vylévat, rozbíjet, skákat, srovnávat, stavět v blátě i písku, stříhat, šplhat, tahat, trhat, třídit, vkládat předměty do sebe, vrhat a házet, vydloubávat....
DEVĚT MYŠLENEK NAOMI ALDORTOVÉ O PŘÍSTUPU K DĚTEM
1. Dítě má pravdu. Ať už dělá cokoliv, má k tomu pádný důvod. Opravováním v něm vyvoláváte pocit selhání. Podstatné je najít pravou příčinu jeho jednání a tu napravit. Zpravidla za ní stojíme my ― většinou jsme dítě něco nevědomky naučili nebo máme nerealistické očekávání. Dítě je naše zrcadlo.
2. Poslušnost není naším cílem. Znamená totiž, že dítě se bojí. Možná dělá dobrou věc, ale ze špatného důvodu. Bojí se trestu, naší zlosti nebo že přijde o naši lásku. Poslušné dítě může později poslouchat kohokoliv, třeba vůdce gangu. Naučí se poslouchat jiné, a ne samo sebe. Člověk by měl také někdy poslouchat jiné lidi, ale měl by se vždy nejdříve poradit sám se sebou a umět se rozhodnout, koho a kdy poslouchat.
3. Naším cílem je, aby dítě bylo nezávislé, aby dítě v každé chvíli cítilo: „To, jak se cítím, je správné“. Tento pocit sebedůvěry budujeme tak, že reagujeme na jeho potřeby. Nemusíme se obávat, že později bude dělat věci na úkor jiných lidí nebo že se o druhé nebude starat. Naopak: pro dítě, které se cítí nezávislé a důvěřuje si, je mnohem snadnější všímat si druhých a starat se o ně.
4. Spokojené dítě se chová dobře ze své vlastní svobodné vůle. K tomu nepotřebuje příkazy, zákazy a napomínání, potřebuje jen, aby byly naplněny jeho základní potřeby, jimiž — kromě těch fyzických — jsou: bezpodmínečná láska, možnost sebevyjádření, emocionální jistota, samostatnost a moc nad sebou a sebevědomí.
5. Lidé jsou ze své podstaty nezávislé bytosti. Protože ovládáním jdeme proti této přirozenosti dětí, vytváříme agresi, vzdor. Jiné děti tím přimějeme k vnitřní rezignaci a vytvoříme v nich pocit uzavření, nejistoty a neschopnosti důvěřovat sám sobě.
6. Naším cílem je, aby děti byly šťastné. Snažíme se je toho co nejvíce naučit, aby toho co nejvíce dosáhly a co nejvíce měly, a potom mohly být šťastné. Na tom není nic špatného, daleko důležitější však je naučit děti být šťastné rovnou. Nezávisle na tom, jestli dostanou to, co chtějí, jestli se jim něco podaří. Aby byly schopné BÝT. Učme je BÝT raději než DĚLAT a MÍT.
7. Když dítěti pomáháme, ve skutečnosti ničíme jeho sebeúctu. Říkáme mu tím: „Ty to neumíš. Já ti to ukážu. Já ti pomůžu.“ Dávejme dětem takové projekty a činnosti, které zvládnou samy. Ne příliš snadné, ale ani ne tak náročné, aby je odradily nebo aby při nich potřebovaly naši pomoc. Pokud vidíte, že na něco nestačí, je lepší vybrat jim něco jiného, než jim pomáhat.
8. Chválení ničí sebeúctu a je druhem manipulace. Když dítě chválíme, chceme, aby něčeho dělalo víc. A ono to funguje, ale opět ze špatného důvodu — chce získat naši lásku. Učíme děti být závislé na mínění druhých lidí. Tento přístup vnáší do života nejistotu.
9. Svoboda není povolení dělat cokoliv. Dát dítěti moc nad sebou samým neznamená dát mu moc nad rodiči a ostatními lidmi. Protože to je pro dítě příliš mnoho moci, která jej frustruje a oslabuje.
Zdroj: Seminář Vychováváme děti a rosteme s nimi z května 2012.
Lilian Bryan -Montessori pedagožka :
"Jen málo lidí si například uvědomuje důležitost prvních tří let života. Říkají si: Ještě z toho nemá rozum, počkám, až bude větší, až začne mluvit… Dítě do tří let má ale tzv. absorbující paměť, nasává veškeré podněty jako houba, vstřebává všechno kolem sebe, i to, o čem si myslíme, že vůbec nevnímá nebo nechápe. Vstřebává chování, víru a vlastnosti svého okolí, především lidí, kteří o něj pečují. Jazyk je v tomto věku přijímán jako celek, zatímco v pozdějším období je zapotřebí se ho učit vědomou snahou, a to jinou částí mozku. A v šesti letech je dítě hotová, zformovaná osobnost, která bude sice dál doplňovat svoje znalosti, na základních morálně-volních vlastnostech už ale mnoho nezměníme." celý článek
A něco ke starším dětem?
Jak vidí systém školství a vzdělávání Ondřej Šteffl" : Je škola budoucnost vzdělávání?
Sir Ken Robinson -Změna paradigmatu
Běhat,bouchat do věcí, bouchat věcmi o sebe,cupovat,dupat, experimentovat, házet, houpat, hrabat, chodit po schodech, klepat, krájet, mačkat, míchat, nosit všemožné předměty (nejenom po rovině, ale i přes nejrůznější překážky), otvírat a zavírat dveře, párat, plácat na vodní hladinu, protřepávat, přelévat a vylévat, rozbíjet, skákat, srovnávat, stavět v blátě i písku, stříhat, šplhat, tahat, trhat, třídit, vkládat předměty do sebe, vrhat a házet, vydloubáva
